HRANICE

Historie
 

Já a létání

Jak jsem začínal.

Luboš Letiště ve Zbraslavicích mám z domova tři kilometry. Často jsem se chodil na letadla dívat. Psal se rok 1995 a na letišti se konalo mezinárodní soustředění historických větroňů. Bylo to o prázdninách, nádherné počasí. Na letišti jsem okukoval spoustu letadel a koketoval s myšlenkou svést se. Měl jsem strach, že mi bude blbě. Kolotoč ani houpačky nemiliju. V té době aeroklub vlastníl motorový větroň "Vivat". Jednou to přišlo a já nasedl. Tehdy pilotoval Karel Zika. Létali jsme asi 15 minut nad mě známou krajinou. Po přistání mi nebylo nic moc dobře, ale velmi se mi to líbilo. V tom roce jsem absolvoval ještě hodně vyhlídkových letů na motorových letounech i větroních. "Udělej si pilotní průkaz a lítej sám", řekl mi tehdy Karel a pak to začalo. Pilotní výcvik jsem létal s více instruktory, ale hlavně s Lubošem Hodanem.

letecký Brzy přišlo první "sólo". Je to nezapomenutelný zážitek sedět najednou v letadle sám, za zády žádný instruktor, všecho záleží jen na mě. Vzpomínám si, že po přistání jsem byl plný emocí. Pak už se plnil můj zápisník dalšími starty. Po předepsaném přeletu na vzdálenost 50 km jsem napodzim 1996 získal pilotní průkaz. Postupně jsem se přeškolil na Luňáka, Démanta a Blaník L33. V roce 2001 jsem změnil pracoviště a nastaly potíže. Času na létání stále méně a létání čím dál finančně náročnější. V dobách lepších jsem létal 30 až 40 hodin za rok, loní už jen asi tři hodiny. Létat málo je tak na zabití. Rozhodl jsem se členství v AK ukončit. V žádném případě to neznamená, že bych na létání zanevřel. Těším se na jaro a půjdu si zase zalétat.

Poslední let ?

Jsou prázdniny 2002, pohodové letní odpoledne. Na obloze jsou vymalované kumuly jako z učebnice plachtaře. Do vypršení platnosti mé pilotní licence zbývá pouhý týden, tak tedy nahoru a naposled prožít opojení z bezmotorového letu. Na startu stojí sklopen na jednom křídle Blaník L23, jako by na mě čekal. Nasoukám si na záda padák a usedám do sluncem rozpálené kabiny. Předstartovní úkony dělám jen pomalu, velmi pomalu s trochou nostalgie. Všechno je jak má být a já čekám na příjezd vlečné "dvěstěpětky". Stále mě pronásledují myšlenky, jestli opravdu s létáním skončit či ne.

letecký Během chvíle už pomocník zvedá křídlo, lano od vlečné se napíná a jako už mnohokrát přichází okamžik startu. Ne, to není rutina, je třeba se soustředit, proběhne mi hlavou. "Pozor na traverz, fouká boční vítr. "Neodlepuj ho příliš brzy"! Vrtule dvěstěpětky zvedá zbytky sena z dráhy a ty proletují stále rychleji kolem kabiny. Kolo podvozku odskakuje od země a přístroje na palubní desce začínají ožívat. "Ještě ne",proletí mi hlavou " ten boční vítr je dost silný", na krátkou chvíli potlačuji řídící páku a pak jemně přitahuji. Letadlo se ochotně odlepuje od dráhy. Letíme! Lehce skláním k zemi křídlo na návětrné straně a vyšlapuji nohu po větru. I vlečná, se sříbřitým kotoučem vrtule, je ve vzduchu a nabíráme rychlost. Sto, sto deset, sto dvacet a nasazujeme na stoupání. Nad rybníkem to v turbulenci skotačí jako divoký mustang, ale za chvíli je klid. Přede mnou v čelním skle kabiny se na napnutém laně pohupuje vlečná. "Nechám se vytáhnout alespoň do pěti stovek, aby to byla tutovka",jde mi hlavou. Bojím se, abych našel stoupák a nemusel předčasně přistát. Pod námi je Slavošov, Hodkov – u rybníka je plno aut, asi rybáři. Letíme v mírné zatáčce, na výškoměru je čtyři sta metrů. Dvěstěpětka na laně přede mnou najednou vyskočí o pár metrů výš. Za chvíli i ručička mého varia poskočí na 5 metrů. Je to tady, stoupák! Vypínám se. Uvolněné lano se bizarně zavlní , odpadne od přídě mého větroně a vlečná zmizí kdesi v hlubině. Vytáčím levou zatáčku a snižuji rychlost na osmdesát. Svist větru kolem kabiny utichá a jeho intenzita mě informuje o rychlosti letu, aniž bych musel sledovat přístroje. Je to nádhera. Stoupání se ustaluje na dvou metrech a pode mnou se za chvíli objevuje vystřihovánka břehů Želivky. Na hladině se jako v obrovském zrcadle odráží modrá obloha a bílé kumuly. "To letadlo létá skoro samo, pokud mu to pilot nekazí"! Západně, pod rodícím se kumulem, zpozoruji párek kroužících dravců. Jsou podstatně výš než já, skoro pod základnami oblaků. Většinou bezpečně označují dobré stoupání, tak zamířím pod ně a povedlo se. Jako když zapneš výtah. Třímetrové stoupání, trochu úzké, musím točit dost ostře a létat v malém kruhu, abych ze stoupáku nevypadl. Výška utěšeně přibývá, základny mraků jsou dnes hodně vysoko, odhaduji to na 1500 metrů.

letecký Proháním se s káňaty pod kumulem a když se mi podaří za káně vletět, tak vidím jak se ohlíží a sleduje toho troufalce, který je mu v patách. Pro jistotu ale udělá zvláštní sklopku a zmizí mi ze zorného pole. Naberu kurz proti větru ke Kácovu, tam nastoupám do 1600 metrů a pak se nechám snášet větrem až k Ledči nad Sázavou. Viditelnost dnes není nic moc, tak padesát km, jen v oparu vidím Jihlavu, na druhé straně Kolín. Čas za letu běží velmi rychle, už poletuji skoro dvě hodiny, musím se vrátit na letiště. "Ještě si zaletím školku"! Takže provést "povinné úkony před pády a vývrtkami" a jde se na to. Přitahuji knipl, nos letadla se zvedá a hluk proudícího vzduch utichá. Ručička rychloměru klesá z osmdesáti na sedmdesát, šedesát… Vyšlapuji naplno směrovku, nos se stáčí doleva a klesá, klesá a pak padá. Teď knipl až na doraz! Vzápětí se před mýma očima roztáčí země. Vývrtku ukončím po první otočce a vybírám ze střemhlavého letu. S přebytkem rychlosti stoupám v úhlu asi 60 stupňů a postupně ztrácím rychlost. Naprosté ticho, letadlo se v této poloze téměř zastaví. V tom okamžiku plně dotáhnu řídící páku na břicho. Nohama držím směrovku v přímém směru. Nastává ostrý pád, nos se překlápí k zemi a jsme s Blaníkem ve střemhlavém letu. Rychlosti po vybrání využívám k vykroužení několika ostrých zatáček a osmiček. Nos letadla jede kousek pod horizontem a násobky přetížení mě tlačí do sedačky.

Je čas se vrátit, ještě pár skluzů a dolů. Kdo umí přistávat, umí létat. To se traduje mezi piloty a je to pravda. Přiletím nad letiště ve třech stovkách, v ose přistávací dráhy, pokračuji dál po okruhu, kontroluji směr a sílu větru. Pytel na hangáru visí dolů, vítr je nepatrný. Udělám úkony před přistáním a jde se na to. Přistávací dráha mi letí vstříc. Tohle přistání si chci vychutnat. Rychlost je správná, jde to dobře. Podrovnávám na prahu dráhy, ještě trochu přitáhnout a kolo podvozku se lehce dotýká travnaté plochy. Po pár desítkách metrů větroň zastavuje, chvíli stojí rovně a pak křídlo pomalu klesne k zemi. Byl to krásný let, byl opravdu poslední !?

StaTom



© All Rights Reserved Hranice - StaTom, desing: © StaTom 2007 e-mail: stanislav.tomasek(zav)tiscali.cz